Zrychleně...

25. února 2008 v 22:02 | Electric.Doll |  Úhel pohledu
Kráčí po dlouhé ulici,na očích růžové brýle. Nejistýma očima pomrkává kolem sebe. Je ráda na světě. Protože je krásný. Na silnicích jezdí auta roztomile pufající do vzduchu kroužky vodní páry,zvlhčující prašnou silnici. Je krásný slunečný den,kolem barevných domů,kousek od písčité pláže,se prochází spousta lidí,jejichž tváře září úsměvy. I ona se směje. Modré moře vede bílé vlny k útesům,děti si hrají v bělostném písku pláže. Lidé tancují,objímají se,oslavují,radují se. Jsou šťastní. Sedí jen tak na lavičkách,popíjejí kávu v kavárnách,čtou si knížky a časopisy,procházejí se s přáteli po promenádách. I ona si jen tak sedne a zadívá se kolem sebe. Zrak jí padne na obyčejné brýle,povalující se v písku. Prohlédne si je a vymění za své růžové.
Obraz se změní. Obloha zešedne,ulice je pokrytá odpadky,se kterými si pohrává zlověstný vítr. Moře vysílá hrozivé vlny,jejichž tříšť dopadá až na silnici. Z výfuků aut se line odporný pach,nedá se skoro dýchat. Lidé pospíchají,běží,utíkají v oblecích a kostýmkách barvy myší šedi. Vrážejí do sebe,nadávají si. Na lavičkách nesedí jediný člověk. Jen ona. Je tam sama a nemůže uvěřit. V tomhle světě nechce být. Chce zpátky své růžové brýle. Nenajde je. Nemůže se vrátit,protože tohle je realita. A ona nemůže žít ve snu.
"Probuď se holka,nesni a žij. I tenhle svět dokáže být krásný,protože se najde alespoň pár lidí,kteří jsou ochotní s tebou jeho krásu hledat. A pak zase uvidíš barvy..."
Vlastně nevím,proč tohle píšu. Myslím si,že by jsme se měli někdy zastavit a nevzdávat se šílenému tempu tohoto světa. Ničí nás to,ta kupa povinností,ta spousta starostí. Nemůžu o tom vlastně psát tolik z vlastní zkušenosti,protože sama jsem ještě dítě,nebo toho ve mě z toho dítěte ještě trochu zůstává. Ještě se dokážu radovat z maličkostí,ale za pár let tomu tak nemusí být. Proč se nemůžeme v tom uspěchaném tempu světa zastavit,zaprotestovat a udělat něco pro sebe ? Jen tak si sednout,být chvíli v klidu a na nic nemyslet,ničeho se nebát. Těšit se z maličkostí,mít radost ze života,usmívat se na lidi kolem. Vždy to nejde,já vím,ale někdy...někdy bych chtěla něco takového zažít. Vždyť stačí jen málo...nechat na vteřinu odplout povinnosti a starosti a prostě se usmát. Jít dál se vztyčenou hlavou a chutí žít.
Electric.Doll
(Myslete si co chcete,možná je to hovadina a možná ne. Obrázky jsou pouze ilustrační,kdyby něco,a vaše názory samozřejmě uvítám v komentářích. Berte to ale tak,že Electric se prostě jen chtěla vypsat. Díky.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Je vám k něčemu to,že jste tu byli ?